Zálohované výživné jako spása nebo trest?

O problémech s výživným se hovoří dlouho. Jak je správně vypočítat, jak zohlednit individuální specifika rodičů i dítěte. Jak zajistit, aby rodiče nezatajovali své příjmy. Jak přimět povinné rodiče,aby výživné skutečně platili?

O čem se debatovalo před pěti lety

Ještě před pěti lety byla největším diskutovaným problémem rozdílná rozhodovací praxe soudů napříč republikou. Proto jsme na Ministerstvu spravedlnosti zpracovali tabulky, které stanoví podíl z příjmu povinného rodiče, jenž by měl být na výživné pro děti rozdělen. Tabulky byly a jsou jen doporučující pomůckou, přesto je dnes používají nejen mnozí soudci, ale zejména advokáti a opatrovníci v předsmluvní fázi rozchodu rodičů. Lze z nich totiž alespoň orientačně určit výživné na jedno nebo dvě děti, a jsou tak použitelné pro 80 % rozcházejících se rodičů. Ve stejné době také vzniklo Sdružení rodinně právních a opatrovnických soudců, jehož členy se během pěti let stala většina opatrovnických soudců a řada dalších odborníků. Diskuse, výměna zkušeností a školení odstranily největší bolest onoho období – nestejnou rozhodovací praxi. Dnes už také panuje široká shoda na tom, že výživné nemá horní hranici a že se vyměřuje z plného čistého příjmu povinného rodiče bez ohledu na půjčky, hypotéky a leasing aut.

Proč státem zálohované výživné

Aktuální problémy výživného se přesunuly do fáze po právní moci soudního rozhodnutí. Dnes je totiž největším problémem otázka, jak přimět rodiče, který odmítá platit soudně přiznané výživné dobrovolně, popř. jak naložit s takovým, který nemá postižitelný příjem. Jde často o rodiče nezaměstnané, ve vazbě nebo ve výkonu trestu nebo s příjmem na hranici životního minima. S těmito problémy se potýkají také rodiče, jejichž bývalý partner není k zastižení. Samostatnou skupinou jsou pak povinní rodiče, žijící v zahraničí.

S návrhem řešení problému přišlo Ministerstvo práce a sociálních věcí před koncem roku 2014. Zpracovalo a poslalo do připomínkového řízení návrh věcného záměru zákona o státem zálohovaném výživném. Návrh se právě v tomto období projednává, proto je možná ideální čas, abychom se na něj podívali trochu podrobněji.

Samotný úmysl, který do svého programového prohlášení pojala současná vláda, totiž podpora rodiče, majícího v péči dítě, na které druhý rodič neplatí, je zajisté bohulibá. Jak uvádí věcný záměr zákona s podrobnou předkládací zprávou, téměř polovinu domácností (49 % -  více než dva miliony) tvoří domácnosti neúplné, z tohoto počtu pak jde v 81 % o matky a dětmi. Pokud popis situace zjednodušíme na „tatínky, kteří neplatí“, jde navzdory politické nekorektnosti o tvrzení pravdivé. Dá se také předpokládat, že tato neblahá situace se bude zhoršovat vzhledem k rostoucímu podílu nesezdaných rodičů i dětí, které si jejich matky pořizují, aniž by vůbec s otcem dítěte žily ve společné domácnosti. Statisticky se tak chovají zejména matky s nižším vzděláním a z chudších oblastí, což sebou nese pozdější život na hranici životního minima nebo dokonce v bídě. Pokud už taková matka uvede otce v rodném listě, často jde o jedince bez stálého pracovního poměru a nemajetného. Běžné nástroje rodinného práva jsou pak neúčinné. Podaří-li se matce získat soudní rozhodnutí, na jehož základě je otec povinen platit na dítě výživné, případný návrh na výkon rozhodnutí či exekuci často není efektivní, protože exekutor v jeho bydlišti nenajde majetek, který by výkon rozhodnutí vůbec mohl postihnout.

Tuto situaci by měl nový zákon (a státem zálohované výživné) řešit. Podíváme-li se však do návrhu věcného záměru, zjistíme, že rodičům – samoživitelům příliš nepomůže.

Trocha historie

Předně nejde o myšlenku nijak novou – v letech 1948 až 1952 platil na našem území zákon č. 57/1948 Sb., o zálohování výživného dětem, který vyžadoval pravomocný rozsudek, tříměsíční neplacení, výdělkovou nezpůsobilost povinné osoby či jiné potíže s vymáháním.

Vyplacené částky vymáhal od neplatičů stát, který si k dluhu přirážel penále ve výši 10 %. Podobnou praxi na pár měsíců zkusilo v roce 2002 i Slovensko, které však zákon brzy zrušilo pro obtíže s financováním. Ani slovenský neplatič na své nečinnosti nevydělal – státu musel odvést 125 %. Česko bylo nejblíže přijetí zákona v roce 2005, kdy prošel sněmovní tisk č. 964 s návrhem zákona o náhradním výživném úspěšně parlamentní procedurou, aby jej těsně před koncem funkčního období sněmovny odmítl podepsat, a tedy zamítl prezident.

Co je obsahem dnešního záměru

Ačkoliv konkrétní text zákona dosud nebyl zpracován, protože se teprve vede diskuse o návrhu věcného záměru, je třeba přiznat, že realita bude odlišná od široce vytrubované reklamy: záměrem Ministerstva práce a sociálních věcí je totiž vytvoření nové sociální dávky. Nárok na tuto dávku nebude mít každý rodič, jehož dítě nedostává výživné, ale pouze ten, jehož příjmy nepřekročí příslušný násobek životního minima nebo sirotčího důchodu. Předpokladem pro přiznání dávky bude rozsudek ukládající povinnost a bezvýsledný pokus o výkon rozhodnutí trvající minimálně tři měsíce. Oprávněný rodič tedy bude muset – stejně jako dnes – jít k soudu a nejprve si vysoudit pravomocné rozhodnutí o povinnosti druhého rodiče platit výživné v konkrétní výši. Dále bude muset podat návrh na exekuci a ta se bude muset ukázat jako neefektivní. Teprve poté bude dávka přiznána, ovšem pouze na jeden rok a poté se bude oprávněnost takové dávky přezkoumávat.

Rodiče, kteří v tuto chvílí zajásali, ovšem čeká zklamání. Poskytnutí státem zálohovaného výživného se totiž započítá do příjmu rodiny, což bude znamenat, že se příjemci sníží jiné sociální dávky či dávky hmotné nouze, které dnes dostává. Několika matkám - samoživitelkám zajisté tato nová dávka pomůže, otázkou však bude „výchovný“ dopad na neplatiče i příliš velké riziko zneužití. Pomiňme také myšlenky o rezignaci státu na osobní odpovědnost rodičů i právní nesystémovost takového řešení.

Jinou otázkou je návratnost částek, které stát za povinného uhradí. Už dnes totiž platí, že pokud tatínek pracuje nebo vlastní majetek, nemá maminka a potažmo exekutor problém z něj výživné vymoci. Leckdy možná pozdě, ale přesto přece. Na tatínky nepracující a oficiálně nevlastnící majetek bude však stát stejně krátký, jako jsou maminky se smůlou na špatné chlapy. Návratnost takových pohledávek bude stejně vysoká jako návratnost úhrad za obhájce, vazbu anebo výkon trestu (dnes maximálně 10 %). Možná by bylo lepší vymyslet nástroje, jež by to trapně nízké číslo zvýšily – vedle penále se nabízí veřejný seznam neplatičů (Úřad na ochranu osobních údajů by ovšem musel moudře pomlčet), záznam v centrálních registrech či omezení služeb, které poskytuje stát jednotlivci (včetně prodlužování řidičských a zbrojních průkazů nebo vydávání stavebních rozhodnutí).

Škoda jen, že neplatit výživné je u nás zdrojem pýchy namísto opovržení. Stud ve tváři dlužníka žádný právní předpis zatím vyvolat neumí.

Psáno pro Právního rádce