Alimentární elementy

 Malý fejeton k debatě o výživném. (Psáno pro Lidové noviny, které tento text uveřejnily dne 14. 8. 2013)

„Dědo, podívej se, jak je ten náš premiér Nečas hubený!"

"On už to, Jeníčku, není premiér. A hubený je proto, že má starosti.“

„A cožpak mu je vládnutí nepřinášelo?“

„Víš, on má teď úplně jiné starosti, když není premiér.“

„A jaké starosti teď může mít, když už má klid a nemusí se o nás starat?“

„On se teď musí starat sám o sebe a o své čtyři děti.“

„Ale to se přece, dědo, musí starat každý táta, ne?“

„To máš pravdu, správný táta se o své děti stará.“

„Ale můj táta se o mě přece taky moc nestará. Nikdy se nepřijde podívat na můj zápas a někdy mi zapomene popřát k narozeninám.“

„Víš, to je tím, že mu tě máma nechtěla půjčovat, když jsi byl malý.“

„A proč ne? Ona se bála, že mi něco udělá?“

„Ale kdepak. Měl tě moc rád, ale máma si myslela, že ho tím vytrestá.“

„Aha. A vytrestala?“

„Kdepak. Jen se pak musela s tvým tátou soudit o alimenty.“

„Co jsou to, dědo, ty elementy?“

„To jsou peníze, které tátové platí mámám, aby se o vás dobře staraly.“

„A ony by se jinak nestaraly?“

„I staraly, ale když děti stvořili dva lidé, tak je spravedlivé, aby se o jejich výchovu taky postarali oba. Takže máma ti pere a píše s tebou úkoly, a táta jí na to přispívá ze svého platu.“

„A co to znamená: spravedlivé?“

„To se, Jeníčku, docela těžko vysvětluje. Spravedlivé by bylo, kdyby tátové nezatajovali příjmy a mámy nezveličovaly výdaje, které s dětmi mají.“

„A proč o těch elementech musí rozhodovat soud? Nemohli by tátové dávat peníze dobrovolně?“

„Ty ses měl stát, Jeníčku, premiérem místo Nečase. Máš pravdu, jenomže tátové se tomu obvykle brání.“

„Proč se brání? Oni když se rozvedou, tak už nemají ty svoje kluky a holčičky, rádi? Ty myslíš, že když od nás táta odešel, že už mě nemá rád?“

„Ale co tě nemá, Jendo, tvůj táta tě má moc rád, stejně jako ostatní tátové mají rádi svoje děti. Jen chtějí dávat těch peněz co nejmíň.“

„A to oni chtějí šetřit na svých dětech, dědo?“

„Já si spíš, Jeníčku, myslím, že by tatínkové chtěli dávat ty peníze dobrovolně.“

„A dědo, co to znamená, dobrovolně?“

„Dobrovolně něco dáš sám od sebe, bez nátlaku a bez rozhodnutí soudu.“

„Ale dědo, ty to máš nějak popletené. Sami od sebe přece tátové můžou ty elementy dávat vždycky.“

„Jenomže mámy obvykle chtějí víc.“

„Jak víc?“

„No, máma ví, kolik stojí jídlo, které sníš, jak často ti kupuje nové boty a co všechno potřebuješ do školy. A každá máma chce na své děti dostávat co nejvíc, aby z těch alimentů mohla zaplatit hodně věcí.“

„Takže ty mámy chtějí víc, než potřebují?“

„Jo, mámy chtějí co nejvíc.“

„I ty rozumné? I moje máma?“

„Jasně, i tvoje máma. Maminkami a tatínky probíhá neustálý boj. Už tomu rozumíš?“

„Ty jsi mi to, dědo, hezky vysvětlil, ale mně pořád není jasné, proč je teď pan Nečas hubenější, než když byl premiér.“

„On totiž nevěděl, co se mu přihodí. Myslel si, že bude premiérem ještě dlouho, a tak slíbil matce svých dětí, že na ně bude platit hodně vysoké částky.“

„To se mi na něm líbí, že chtěl ty elementy platit dobrovolně. To by si z něj mohli ostatní tatínkové vzít příklad, ne?“

„Ty jsi můj malý rozumbrada a já jsem na tebe pyšný, jenomže jemu se stalo něco podobného, jako spoustě jiných chlapů. Přišli o práci a mají nižší plat, nebo dokonce žádný, ale alimenty musí platit pořád ve stejné výši.“

„To se mi teda, dědo, vůbec nezdá spravedlivé.“

„Tak už je to prostě na světě zařízeno. Pan Nečas teď na děti dává většinu peněz, které vydělá. A znám několik tátů, co to mají taky tak.“

„Kdybych byl na místě táty, tak bych to mámě vysvětlil. A máma je rozumná, určitě by to pochopila. Přece by nechtěla, aby táta kvůli mně neměl co jíst jako pan Nečas. A kdyby ne, tak já bych se s tátou o svoje jídlo rozdělil.“

„Jenomže na světě jsou i mámy a děti, které hladoví, protože jim tátové žádné peníze neposílají.“

„Tak to ti, dědo, řeknu, že bych fakt měl být premiérem já. Nařídil bych, aby mámy dávaly děti tátům, kdykoli si tátové řeknou, a tátové by zase maminkám platili, kolik můžou, sami od sebe. Kdyby mě poslechli, nemuseli by se tátové a mámy soudit a místo toho by si spolu mohli hrát. A určitě by bez soudů byli šťastnější.“

„Tak na takový svět si, Jendo, rád počkám.“