Velí vojskům, dětem, psům, prarodičům, létají do vesmíru, prodávají desetitisíce knih, organizují pochody milionů proti sexualizovanému násilí a konference o předsudečné nenávisti. Z Bruselu, z Barcelony, Prahy či Turecka nám přinášejí dobro a zářnou budoucnost zabalenou do Istanbulské úmluvy, vyhlašují stavy legislativní nouze, odhalují skryté prostopášníky, a na koho ukáží, ten si nemůže být jist životem ani svobodou a už vůbec ne slušnou pověstí. Tahle země a tahle doba mužům, hlavně těm českých a normálním nepřeje. A přesto bychom právě v těchto dnech, ženám tak milých a kytky přinášejících, měli vzpomenout na ty bezejmenné. Na ty, co se nederou na výsluní, nesoutěží v běhu ani v boji, neucházejí se o naše hlasy ve volbách ani nehřímají z televizních obrazovek.
Nechme proto promluvit naše drahé, silnější, leč méně důležité polovičky. Dejme teď prostor k vyjádření našim mužům. Prohledala jsem sociální sítě, odposlouchala jsem v tramvaji telefonní rozhovory, zachytila jsem pro vás, čtenáře, co si naši muži říkají o těch „bezejmenných“, o svých ženách: „Čekala na mě s večeří, když jsem přišel domů.“ „Viděla, že jsem unavený, tak mě zakryla dekou a nechala odpočívat.“ „Býval jsem často pryč a ona se mezitím vzorně starala o naše děti.“ „Oba jsme byli nemocní, ale žena vstávala, vařila polévky a čaje, nosila mi je do postele, krmila mě a podávala léky.“ „Usměje se na mě pokaždé, když přijdu domů. A tím mi vždycky vylepší náladu.“ „Zná všechna moje zamilovaná jídla a o víkendu je pro mě vaří.“ „Nemusím nic říkat. Jen se na ni podívám a ona mi rozumí.“ „Miluju ty chvíle, kdy jsme spolu doma. Nemusíme mluvit. Já luštím křížovku a ona vedle plete, ale právě to ticho a ten klid dělá domov.“ „Myšlenka na mou ženu mě držela nad vodou a zachránila mě před malomyslností.“ „Když je mi nejhůř, jdu se projít někam mezi lidi. Koukám na ženy, na ty jejich vlídné obličeje, na jejich křivky a na úsměvy. Na starostlivé pohledy, jimiž hledí na své děti. V takovou chvíli vím, že je vše v pořádku a že svět pořád funguje, jak má.“ „V autobuse jsem sledoval maminku. Měla dvě malé dcery a celou dobu si s nimi polohlasně povídala. Pohladilo mě to po duši.“
Každá žena je madona
Po celém světě nacházíme tisíce hrobů neznámých vojínů, tisíce plaket těm, co bojovali za vlast či za národy. Ženy bezejmenné pomníky nemají. Potkávám na svých cestách sochy známých žen, třeba Boženy Němcová nebo Věry Špinarové. V kostelích vídám sochy madon, v zámcích a obrazárnách Marii Terezii, Monu Lisu, Venuši. Ráda bych jednou někde objevila sochu i pomník obyčejné, bezejmenné ženy. Takových je kolem mě mnohem víc než těch výjimečných manažerek velkých firem, ministryň, vojevůdkyň. Na těch známých totiž stejně nestojí obyčejný každodenní svět. Ten drží na svých neznámých ramenou a v prostých dlaních docela obyčejné ženy. Právě ty, které nás obsluhují na poště nebo v supermarketu, co vedle nás stojí v tramvaji s dítětem na ruce, co se před námi sunou frontou k pokladně, co zametají v parku, vaří knedlíky ve vývařovně, dají nám přednost na přechodu či na křižovatce, roznášejí dopisy, co nám stříhají vlasy nebo nám prodávají boty. Co nám včera utíraly nos a balily svačiny, co plní ledničky a platí složenky, ty, které nám měří teplotu v nemocnici a zamykají za námi domovní dveře. A jednou, brzy, nás budou umývat v domově důchodců.
O nich se nepíše v novinách. Neudávají směr módním trendům. Ale to právě ony tvoří teplo domova a náladu naší domácnosti. Do noci vyrábějí masopustní masky před mnoha lety jako dnes, v jednadvacátém století. Před Vánocemi celé noci pečou cukroví a pak se někde uvnitř dmou pýchou, když je návštěvy chválí za rodinný recept. Těch bezejmenných jsou tisíce a miliony, navzdory tomu, že se nesoudí kvůli sexuálnímu obtěžování a nevydupávají si rovná práva, stejné příjmy ani stejné důchody, protože mají něco navíc a jen o nadvládu a peníze v životě nejde.
Dobře vědí, že zázrak vzniká jen v jejich lůně, že úsměvem si podmaňují muže, že jejich dlaně tiší bolest a dětský pláč, že pod rukama jim rostou květy. I bez odborných článků, dotací, výzkumů a zaplacených statí si dobře uvědomují, že právě ony vládnou celému světu a mnoha generacím. Že kvůli jejich ladným krokům mladíčci probdí noci a i hulvát čas od času píše básně, že profesoři opouštějí životní jistoty i statky a že kvůli nim se i zkušenému muži občas chvěje hlas. Protože všechny ty normální, bezejmenné, obyčejné ženy celého světa vědí, že mají schopnosti k jeho ovládnutí a ve svých malých ženských rukách drží kouzlo, jak očarovat muže. Ne kvůli jeho porobě či slepému poslechnutí, ale k vytvoření ideálního spojení mužsko-ženského světa.
Bez zákonů, bez befelů, bez evropských směrnic a nařízení, bez dotací a bez aktivit všech neziskovek. Ty umělotiny jsou schopny to krásné, nepopsatelné, ideální spojení soustředěným tlakem zničit nenávratně. A příští generace by už nechápaly, komu a proč byl ten „pomník neznámé ženě“ vystavěn.
Psáno pro MFDnes
