Nestejná práva. Práva nikdy nejde oddělit od povinností, o práva samotná tu tedy nejde, ale o soubory práv a jim odpovídajících povinností. Manželství upravuje občanský zákoník, registrované partnerství samostatný zákon. Tuto dvojkolejnost lze napravit jednoduše - například přijetím mého návrhu z doby před několika lety, čímž by se oběma skupinám sjednotila práva. Jenomže to připadá aktivistům málo. Jaká škoda – partneři i největším křiklouni mohli být už dávno spokojeni.
Sňatek. Krásný obřad, co spojí dva lidi v jeden pár, si může dvojice už dnes dopřát plnohodnotně včetně prstýnků, úředního lejstra, dědění a dalších otázek. Kde je vůle, tam je i cesta, a smluvně lze ošetřit i majetkové vztahy, podobně jako když manželé uzavírají předmanželské smlouvy. Otázka zní, proč to stejnopohlavní páry nečiní už dnes.
Adopce. Dítě dnes může osvojit jednotlivec bez ohledu na sexuální orientaci. Jenomže aktivisté požadují nahradit pojmy „otec – matka“ neutrálními termíny „rodič“, na čemž dosud není společenská shoda. Matky a otcové se změně brání – pochopitelně. Kdo by chtěl přijít o své výsostné postavení a změnit se na bezpohlavní neutrálno? Možná bych aktivistům poradila: nechte matky a otce být a jako neutrální rodiče se označujte sami.
Manželství. Největší odpor středních a starších generací je vůči obsahové změně posvátného pojmu. Mí vrstevníci pojmem manželství chápou jednoho muže a jednu ženu a změna podstaty se jich dotýká. Nejde totiž o právní, ale o hodnotový, kulturní a politický konflikt, a tak se ptám, zda je třeba tak usilovně tlačit na pilu a silou mocí tu změnu protlačovat. Na zásadních společenských změnách by měla být široká shoda, jinak si aktivisté koledují o kulturní války. Jde-li jim o narovnání práv, nemohli by si pro jednopohlavní svazky vymyslet vlastní hezký název? Skutečně musí usilovat o ten náš? O lidi a o podstatu jim totiž nejde – je to schválnost. Provokace. Šprajc.
Pro všechny. Manželství pro všechny je možná jen bitevním heslem, ale je mnohem víc mimo než výše uvedené body. Úplně pro všechny totiž manželství nebude nikdy. Vždy budou existovat zákonné podmínky a předpoklady pro jeho uzavření. Nikdy se nebudou moci vzít sourozenci, děda s vnučkou, ženatý nebo vdaná. Ani dospělý muž si nebude moci vzít jedenáctiletou holku, i kdyby se strašně moc milovali a přáli si spolu být.
Proč to u takových a mnoha dalších případů nejde? Protože stát každou svou institucí, kterou garantuje, podporuje a vymezuje podmínkami (včetně formalit pro zrušení institutu), vždy sleduje konkrétní cíle a svou státní politiku. Kdyby nesledoval, manželství může zrušit a lidé mohou mezi sebou bez účasti státu uzavírat vzájemně dobrovolné smlouvy.
Chceme kulturní válku?
Otázkou tedy je, co chce stát. Manželství už dávno není soukromoprávním svazkem a pouhým vztahem dvou partnerů. Je vztahem dvojice na straně jedné, a státu na straně druhé. Manželé státu zaručují a slibují plnění zákonem stanovených podmínek, za což jim stát poskytuje privilegia. Proto se také bez účasti státu ani nelze rozvést. Stát má svou rodinnou politiku, záleží mu na uchování rodiny jako instituce i kvůli plození dětí, a proto ji za jistých podmínek podporuje. Ostatně, tyto podmínky vůči státu nechce mnoho partnerů plnit, a tak jich polovina žije v nesezdaném svazku bez razítka státu.
Na manželství není nárok, není to právo. Je to státem přidělená výhoda za přijetí právních závazků a její podmínky si může svobodně určit každý stát.
Tuzemský rum se nesmí nazývat rumem, protože se nedělá z třtiny. Pomazánkové máslo nesmí být zváno máslem, protože se z másla nevyrábí. U takových prkotin nedovolujeme, aby se termín původně vyhrazený pro něco jiného zvykově rozšířil i na zdánlivě podobné, ale obsahově naprosto jiné významy. A u manželství to klidně dovolíme? Abychom jako manželství označovali i to, co žádným man – ženstvím není? Proč není možný kompromis či smír? Vskutku musíme kulturní války u nás doma vést právě v této náročné době?
Psáno pro Reflex
