Rozchod jako věc veřejná

Normální je se nesoudit a většina lidí se nakonec dohodne, lhostejno, zda se jedná o plnění ze smlouvy, o výpověď z práce, o rozvod nebo o placení výživného.

Patnácti procentům populace se to však nepodaří a podstatná část z této menšiny skončí před soudy a ocitne se v našich advokátních kancelářích. A někteří kupodivu zatouží prát vlastní špinavé prádlo na veřejnosti.

Normální jedinec se za prohřešky stydí, a naopak se jimi nechlubí před ostatními. Kdo se totiž neshodne s rodinou, obvykle ve skrytu duše tuší, že do ohně neshod přiložil vlastní polínko. Zdání slušnosti a strach z veřejného propírání osobních pikantérii působí jako korektiv, který běžné dvojice prostě donutí, aby ustoupily ze svých nároků a shodly se na tom nejpodstatnějším, protože odsudek veřejnosti se jim jeví mnohem nebezpečnější. Kdyby advokátům ústa nezamykala advokátní mlčenlivost, věděli byste, kolik známých herců či politiků jsme tiše rozvedli, aniž to zvědavý bulvár vůbec zaznamenal. Strach z medií je v rodinných sporech pochopitelný, protože jako oheň jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Dnes je totiž velmi jednoduché vypustit do světa hanlivou informaci o své kdysi nejdražší polovičce, a mnohá média ji ráda uveřejní, aby byl uspokojen lačný čtenář vědomím, že nejen u něj doma nejsou vztahy nejidyličtější. Tím spíš, ukápne-li kapka jedu v sociálních sítích, kde se vždycky najde dobrý přítel, jenž pomluvu rád předá dalším pomlouvačům. Maličký štvavý ohýnek, štiplavá kritika, jízlivý komentář nebo drobná rána pod pás se v hořlavém mediálním prostředí rychle změní v ohnivé peklo, které jednou vypuštěné už nikdo nedokáže kontrolovat. Pravda v takovým sporech totiž není rozhodující, a na sítích se jí už nikdy nikdo nedovolá. Kdo seje vítr, sklízí bouři, a jestliže jedna strana veřejně pošpiní druhou, snaží se druhá síly vyrovnat a do ohně přileje další příběhy říznuté ředidlem namísto koření, čímž se z bulvární látky stane zpráva, o níž už musí informovat i média, jež si říkají seriózní.  

Čas od času nám advokátům naši klienti navrhují, abychom zkusili že jejich případ medializovat. Udivuje vás, proč tak činí? Ze smutku, z nepochopení, ze zlosti, ze závisti, z odplaty, anebo v naději, že se kauzy chopí investigativní novinář a vyšetří, na čí straně je pravda. Z touhy po pozornosti, anebo aby i druhé straně chcípla koza, když už se klientovi v kauze nedaří. Hlídá-li klienta anděl strážný, pak ho zastupuje slušný advokát, který mu medializaci rázně rozmluví. Touto cestou se totiž žádný rodinný spor nedá vyhrát, a slušný advokát to dobře ví, protože tím, o koho se hraje, bývá dítko, které takový spor vždycky odskáče, což pak v rozsudku po právu ocení opatrovnický soud. Důvody, kvůli nimž, kdo škrtá sirkami, vždycky ostrouhá, jsou tisíceré: protože rodiče mají své dítě chránit, tedy i před spory a před medializací. Protože co je jednou veřejné, to už se nikdy z veřejných zdrojů neztratí, a potomek Paroubků či Řepků si tak za pár let stejně přečte, co si jemu nejbližší lidé vmetli do tváře. Dítě je totiž na věky spojuje, a i kdyby si to přáli sebevíc, co dítě spojí, rodič neoddělí, minimálně bez poškození pojitele. Protože ti dva se kdysi milovali a nesou odpovědnost za pohlavní výběr, díky němuž se dítě narodilo. A že byl ten výběr někdy unáhlený nebo nepromyšlený? Inu, přírodě ani lidský rozum neporučí, neb navzdory pokusům různých pomatenců je život nejsilnější touhou, jež naší planetou vládne. A taky proto, že potomek má polovinu genů partnera, nyní nenáviděného, a kdo nakonec rozhodne, čí geny se v něm v době dospívání vzbudí? A konečně protože v rodině žádná pravda neexistuje a každý z partnerů má jen subjektivní pohled na popel a spáleniště, chladnoucí stejně rychle jako zájem médií a vratké veřejnosti. Možná už ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, kauzy všech Paroubků a Řepků utichají, protože lačný čtenář pozornost soustředí zase na jinou kauzu. Tak toho buďte pamětlivi, milí rodiče, kteří se právě v této chvíli se svým protějškem ve zlém rozcházíte. Čas totiž běží rychleji než voda a přijde doba, kdy si povzdychnete, jak marné, naivní, hloupé a krátkozraké byly všechny ty spory o potomka, boje o výživné, soudy o školy, o moc či o pravdu, kvůli níž bylo třeba vršit dříví na hranici. Potomek dospěje a pak se bude ptát. A co vy víte, co si z těch sporů bude pamatovat? 

Psáno pro Lidové noviny