Nemorální výživné a ti, kdo platí

Výživné na nezletilé děti spolehlivě vyvolá vášnivé diskuse mezi čtenáři bez ohledu na fakt, zda jde o ženy nebo o muže.

Rozejdou-li se rodiče, bývá dítko svěřeno rodiči s nižším příjmem (tedy matce), zatímco rodiči s příjmem vyšším (otci) náleží povinnost platit výživné. Zájmy rodičů jsou tak přirozeně protikladné: matky si přejí vysoudit výživné co nejvyšší, zatímco tatínkové obvykle touží platit co nejméně.

Obhajoba bílého muže

Obecně se soudí, že otcové neradi platí výživné. Chtěla jsem vědět, zda je platební morálka tatínků hodna své špatné pověsti, proto jsem po celý loňský rok prováděla rozsáhlý průzkum. Jeho výsledky jsou překvapující: 73 % otců platí výživné dobrovolně; desetinu otců je třeba popohnat exekucí a stejně velká část matek je po otci vůbec nepožaduje. Pouze 7 % otců neplatí vůbec a ani exekuce není efektivní. Nejvyšší čas zavrhnout obecné mínění jako lživé klišé!

Aktuální nález Ústavního soudu

V období předvánočního klidu a rozjímání poněkud zapadl přelomový nález Ústavního soudu, který dne 16. prosince 2015 vydal senát, jemuž předsedá ústavní soudce Tomáš Lichovník. Judikát zásadně ovlivní soudní rozhodování, proto se na něj podívejme podrobněji. Zákon přitom praví, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodiče, což bylo dosud vykládáno tak, že horní hranice výživného neexistuje, a kdo nadstandardně vydělává, vedle částek určených k přímé spotřebě běžně platí další peníze dítěti na účet. V rozhodování soud už po řadu desetiletí zohledňuje potřeby, schopnosti a majetkové poměry oprávněného a možnosti a majetkové poměry povinného.

Shrnutí soudního precedentu

Východočeské soudy (okresní a posléze krajský) svěřily nezletilého syna do střídavé péče rodičům s vyššími příjmy a uložily otci povinnost platit k rukám matky výživné ve výši 30.000 Kč a dalších 100.000 Kč měsíčně ukládat na synův účet určený k tvorbě úspor. Matka měla naopak otci platit výživné 5000 Kč měsíčně. Otcův dluh na výživném za dobu sporu narostl na 8 milionů korun, které měl otec uhradit do tří dnů ode dne právní moci rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec ústavní stížnost, s níž se Ústavní soud plně ztotožnil. Z odůvodnění ocituji: „Obecné soudy by …neměly odhlížet od racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Jinými slovy to, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat.“ Jen rodiče totiž mají právo rozhodnout, jak budou své dítě vychovávat, a jejich rozhodnutí nemůže žádný soud nahrazovat. “Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom kterém věku samo hospodařit. A ještě spíše je jejich právem rozhodnout, zda mu při vstupu do života pomohou tím, že mu předají část svého majetku. …Jsou to právě rodiče, a nikoliv stát, kdo je odpovědný za výchovu dítěte. A naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není zadarmo, … je bezesporu významnou částí výchovy.“ Měsíční výživné ve výši 30.000 Kč posoudil Ústavní soud jako přiměřené, položku určenou ke tvorbě úspor však už nikoliv. Rozsudky obecných soudů proto zrušil a soudy budou o věci rozhodovat znovu, právním názorem Ústavního soudu však už jsou vázáni.

Ač si v tuto chvíli mnohé matky smutně povzdechnou, vzkaz z Brna je tentokrát více než rozumný. Úkolem rodičů totiž není zajistit děti finančně do dalšího života, i kdyby toho byli nakrásně schopni, ale naučit je finanční gramotnosti a motivovat ke snaze o vlastní úspěch. I nadále tak bude platit, že výživné nebude mít horní hranici ani strop, ale jeho výše by neměla být nemravná a pro dítě jednoznačně nevýchovná. Stačí porovnat nemorální alimenty s výplatou čerstvě dospělého dítěte.

Rozdíl teorie a praxe

Ze zákona má dítě právo na stejnou životní úroveň jako rodiče. Pár slov, vzbuzujících přitom tolik otázek. Neměl by nezletilec dostat auto jen proto, že po jednom autě mají i oba rodiče? Pokud rodiče mají úspory na účtu, neměl by finance mít pro své potřeby i nezletilý? I k těmto otázkám Ústavní soud vyjadřoval: „Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici … stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů.“ Zní to rozumně, nemyslíte? Možná i jinak by se dal vyložit vzkaz ústavních soudců: ani dnes nemá dítě právo na uspokojení každého ze svých přání. Naopak výchovné by mohlo být je někdy neuspokojit. Koneckonců rodič je ze zákona tím, kdo má být dítěti vzorem do života. A jak Ústavní soud, v něm trocha strádání a sebezapření neuškodí. 

Psáno pro Lidové noviny