Pojďme se nyní podrobněji podívat, zda má dítě právo na názor, zejména ve světle nejnovějšího rozhodnutí Ústavního soudu.
Rodiče mají povinnost zjišťovat názor dítěte
Občanský zákoník dnes po vzoru Úmluvy o právech dítěte ukládá rodičům, aby dítěti před každým rozhodováním, které se týká jeho zájmu, sdělili vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej mohlo sdělit. Spodní věkovou hranici zákon naštěstí nestanoví. Jak řekl psycholog Jeroným Klimeš v diskusi o právu rodiny pořádané v rámci Pražského právnického podzimu, dítě do šesti let sice může názor mít, každé dvě hodiny však bude jiný. Naopak o dítěti starším dvanácti let zákon soudí, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento (rodičům či soudu) sdělit. A nyní se podívejme, co jsme si tou právní normou natropili.
Jak důležitý je názor dítěte
Názoru dítěte věnují rodiče náležitou pozornost, říká zákon a většina čtenářů nejspíš utrousí: ještě že tak! Nemusí tomu tak být navždy, neboť při tvorbě nového občanského zákoníku tvůrci zvažovali i verzi, podle níž by rodiče (či soud) museli názor dítěte respektovat. Šedivá je ovšem teorie a věčně zelený stroj života, a fungující rodina se spoutat rodinným právem příliš nenechá. Nejspíš o něm většina rodičů ani neví, i když některé věci běžně s dětmi konzultuje (barvu svetru, chuť zmrzliny nebo výběr animovaného filmu) na rozdíl od jiných, v konečném důsledku na dítě dopadajících (hypotéka, výpověď z práce či dovolená). A tak se výše citovaná povinnost použije zejména v soudním řízení, nejsou-li rodiče schopni se domluvit.
Kdo dítě zmanipuluje, ten vyhrál
V zájmu objektivity nutno říci, že rozumných rodičů je většina, nicméně i zde platí Paretovo pravidlo, a tak 20 % hádavých dvojic zabírá 80 % času i sil opatrovnického soudce a kouřovou clonou povyku vzbuzuje u veřejnosti klamné zdání, že těch, co se nedohodnou, je většina. Nejčastějšími soudními spory, v nichž soud zjišťuje názor dítěte, je úprava styku s otcem a střídavá péče. K obojímu se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva, oba potvrzujíce, že otec má právo na styk s dítětem i na účast na jeho výchově. Až do nedávné doby byla přání otce i přání dítěte vcelku vyvážená – a každý soud klopotně nalézal rovnováhu mezi oběma právy. Zejména proto, že u rozhádaných rodičů je běžné, že oba dítětem manipulují. Ti hloupější explicitně slovně, ti chytřejší podvědomě a neverbálně. A tak se s postupujícím sporem ze slabého dítěte stává neurotický jedinec a ze silného nezletilého pokrytec.
Korektivem je zájem dítěte
Nejtěžší úkol pak má opatrovnický soudce. Musí rozhodnout podle nejlepšího zájmu dítěte, čímž se však vždycky ohání každý rodič, ačkoliv mu mnohdy nejde o dítě, ale o výhru v bitvě. Minulý týden však Ústavní soud zveřejnil přelomový nález z 13. října letošního roku (sp. zn. III. ÚS 2462/14), podle něhož má dítě právo říci, že se nechce stýkat s tatínkem. V takovém případě nelze dítě ani matku nutit ke styku ani ke střídavé péči. V posuzované věci bylo dítěti třináct let a Ústavní soud konstatoval, že odmítá-li otce, nelze pokutami nutit matku, aby ho přiměla k uskutečnění styku. Výchovné působení rodiče na dítě by totiž nemělo překročit racionální mez. „Pokud dítě rodiče odmítá, musí soud reflektovat jeho názor a výkon rozhodnutí či pokuty se nesmějí stát nástrojem násilné změny projevů osobní vůle nezletilého. Pokud nelze dítě výchovou přesvědčit, že má jít k otci, nelze je nutit ke splnění této povinnosti všemi dostupnými prostředky.“
Logické, nemyslíte? Matky, nezletilí, ochránci práv dětí i opatrovničtí soudci nejspíš zajásají. Otcové i my ostatní máme o čem přemýšlet – třeba o tom, k čemu je rodinné právo, a že lásku dítěte nelze získat zákonem ani soudním rozhodnutím.
Lidové noviny 11. 11. 2015