Sedmero městských legend o střídavé péči

Žijeme ve zvláštní době. Člověku neznalému, který problematiku střídavé péče sleduje jen z médií, by se mohlo zdát, že není zásadnější právní problematiky a že se Ústavní soud jiným případům téměř nevěnuje.

Podobně tak veřejná sféra v pevné jednotě s aktivními otci vytvořila očekávání, v němž aby si muž, který děti ve střídavé péči děti nemá nebo je alespoň soudně nepožaduje, připadal méněcenný. Aby půtek nebylo dost, rozličná seskupení tu otců a jindy matek dští síru na rozhodovací praxi Ústavního soudu, který se údajně střídavé péče jednoznačně zastává, zatímco opatrovničtí soudci se prý srocují do jednotného šiku prohlašujíce, že se pokynům Ústavního soudu nepodřídí. Realita je ovšem, jak už tomu v podobných případech bývá, poněkud šedivější než bulvární pozlátko, proto ona obecně šířená, a přitom nepravdivá tvrzení budu v tomto článku nazývat „městskými legendami“.

Pojďme se tedy na problém střídavé péče podívat trochu podrobněji.

Legenda první – jde o čerstvou novinku

Střídavá péče (dříve střídavá výchova) je jednou z forem péče o dítě, která obohatila český právní řádu novelou zákona o rodině, provedenou zákonem č. 360/1999 Sb., jež nabyla účinnosti 1. března 2000. Dnešní právní úprava se řídí ustanovením § 907 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), podle něhož soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče. Tolik suchá litera zákona, podle níž by se na první pohled zdálo, že střídavá péče je právě čerstvě trestně odpovědná.

Ve skutečnosti nejde ovšem o nic nového. Co svět světem stojí, převážely se v něm děti od jednoho příbuzného k druhému, od rodičů k babičkám a z venkova do města, podle toho, jaká byla přání rodičů, či jak to rodičům vyhovovalo. Jen soud u těchto ujednání obvykle neasistoval. Ještě dnes je možno se o tomto způsobu výchovy dočíst v krásné literatuře, ve filmech (Kramerová vs. Kramer) nebo si lze poslechnout líčení Bolka Polívky a Chantal Poullain, kteří střídavě v Česku a ve Francii vychovávali svého syna Vladimíra.

Legenda druhá – všichni teď chtějí střídavou péči

V advokacii jsem od roku 1987, po celou dobu se věnuju rodinnému právu, a tak je moje vlastní paměť v otázce střídavé péče pamětí takřka historickou. V našich zemích byly děti soudem svěřovány do výchovy matkám, a jak si ještě dobře vzpomínám, kdysi otcové o děti ani příliš nestáli. Ještě před dvaceti lety, tedy v době, kdy se u nás pojem střídavá péče nevyskytoval, přišla žena o dítě jen zcela výjimečně, například zjistil-li soud, že je narkomanka, ve výkonu trestu nebo pokud dítě sama opustila. Tento stav se začal měnit až počátkem 21. století.

Dnes je přibližně 5 % dětí ve společné péči rodičů, 5 % dětí je ve střídavé péči, 5 % dětí v péči otců a 85 % dětí v péči matek. Tvrdá data a přesně statistiky nemáme, zejména proto, že nikdo neeviduje nesezdané rodiče, kteří se po rozpadu vztahu jsou schopni na péči o dítě dohodnout. Podobně žádná statistika nezachytí změny, k nimž rodiče přistoupí poté, co sice soudní rozhodnutí nabude právní moci, ale stav předpokládaný rozsudkem rodičům nevyhovuje a oni dohodou soudní rozhodnutí změní. Soudní statistiky zachytí zejména rodiče rozhádané a stěžující si, podobně nespokojení rodiče jsou většinovými klienty advokátních kanceláří.

Také ne každý otec o střídavou péči ve skutečnosti stojí - v populaci se vyskytuje podstatná část mužů, kteří nemají výhrady vůči péči matek, nebo jim stačí občasný styk (veřejnost to neslyší ráda, ale takových otců je nejméně polovina). Rodičů, kteří jsou schopni se mimosoudně na péči o děti dohodnout, popř. k dohodě dospějí za mírného přispění advokátů, opatrovnických soudců a sociálních pracovníků, je přibližně 75 %. Spor o dítě se tak v méně či více vyostřené podobě vede u třetiny rozcházejících se rodičů. Každý opatrovnický soudce také potvrdí, že roste podíl neurotických, hádavých a nespokojených rodičů, kteří prostřednictvím dítěte pokračují v boji proti svému ex-partnerovi. Jak moc ovšem roste, se nikde neeviduje. Když jsem s advokacií před třemi desítkami let začínala, žila celá společnost v manželství a každý rozchod rodičů a péči o dítě řešil soud. Dnes se u soudu řeší jen polovina rozchodů (jsou-li rodiče manžely) a u nesezdaných rodičů jen část, která se nedohodne mimosoudně. A tak ona třetina hádajících se rodičů je reálně menší částí celku, než by se na první pohled zdálo.

V oné třetině se navíc nacházejí otcové, kteří střídavou péči požadují jen jako bojovou strategii nebo pomstu, podobně jako mnohé ženy z týchž důvodů odmítají povolit tatínkovi širší styk. Pohnutky a motivace se ovšem před soudem velmi těžko dokazuje. Na druhé straně mnozí otcové, vehementně se domáhající střídavé péče, by svého cíle (starat se o děti takřka polovinu času) dosáhli bez lítého boje nástrojem, který lze nazvat nadstandardně široký styk. Proč o něj nebojují a z jakých tajných příčin jim tento nástroj mí kolegové zatajují, je pro mě záhadou, jejíž vyřešení si nechám do jiného článku.

Legenda třetí – střídavá péče nemůže fungovat

Pokud se otec s matkou na střídavé péči dohodne, pak nic nebrání tomu, aby ji dítě přijalo jako běžnou formu výchovy. Tak tomu je koneckonců se vším. Nic jako běžná norma přece ve skutečnosti neexistuje, a variant možností, které někde fungují a u jiných vyvolají údiv, je nespočet. Na druhé straně není problém definovat ideální podmínky pro střídavou péči: Tolerantní a velkorysí rodiče, schopní a ochotní se spolu bavit; psychicky vyrovnané dítě, schopné dobře se adaptovat na změny; intervaly v délce kolem týdne, aby dítěti nepuklo srdce steskem po nepřítomném rodiči; jedna škola – školka – mimoškolní aktivity – jediný zubař a dětský lékař. Výživné zmiňovat ani netřeba - mnohdy otcové o střídavou péči bojují právě proto, aby snížili vlastní vyživovací povinnosti, a mnohé matky se z týchž důvodů tomuto institutu zuřivě brání.

Legenda čtvrtá - Ústavní soud řeší hlavně střídavou péči

Ze statistik Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že civilní rozsudky okresních soudů jsou jen z jedné třetiny napadány odvoláním, což hezky koresponduje s onou výše zmíněnou, leč nepřesně velkou třetinou rozhádaných rodičů. Sjednocovat judikaturu je úkolem Nejvyššího soudu, který bohužel na toto zadání minimálně v oblasti rodinného práva rezignoval. V roce 2014 rozhodoval o dovoláních ve věcech péče o dítě jen čtyřikrát a pokaždé je jako nepřípustné odmítl. Otázkou střídavé péče se Nejvyšší soud v posledním období nezabýval vůbec. Nelze se tedy divit, když za dnešní společensky vzrušené situace podá nespokojený rodič ústavní stížnost. Ústavní soud se totiž střídavou péčí zabývá mnohem častěji a podrobněji. Nahrazuje tak sjednocovací úlohu Nejvyššího soudu. Podívejme se tedy, jak vypadalo jeho rozhodování v posledních dvou letech.

Ročně je podáno několik tisíc ústavních stížností. Podle webových stránek Ústavního soudu[1] dorazilo do Brna v roce 2013 celkem 4022 ústavních stížností, z toho otázku dětí řešilo jen 228 z nich (107 ochrana dětí a mládeže, 74 ochrana rodičovství a rodiny a 47 hmotné zabezpečení dětí). Nálezem však končí pouze 1 až 2 % ze všech ústavních stížností. Počet stížností řešících střídavou péči Ústavní soud neeviduje, statistické údaje se však dají odvodit a spočítat podrobným studiem rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Co z této činnosti ve vztahu k tématu tohoto pojednání vyplývá?

V roce 2013 rozhodl soud nálezem ohledně střídavé péče 32 věcí (z celkového počtu podaných ústavních stížností jde přibližně o 0,8 %), přičemž pouze v jediném případě soud stížnosti vyhověl. V roce 2014 počet stížností zabývajících se střídavou péčí vzrostl o 40 % na 45, z tohoto počtu Ústavní soud vyhověl 13 %. Během prvních pěti měsíců letošního roku soud rozhodoval 34 stížnosti na tuto problematiku, vyhověl však pouhým dvěma stížnostem. Vzhledem k nízkému počtu úspěšných stížností také lze jen obtížně vyvozovat statistické závěry, obzvláště když zohledníme, že některé stížnosti byly úspěšné z důvodů formálních, pro porušení procesních ustanovení nebo pro nedostatečnou argumentaci.

Jednotlivé statistické údaje jsou zřejmé z přehledné tabulky:

Tabulka: Statistika ústavních stížností za poslední období

rok
2013	32		1
2014	45		6
	34		2

Připusťme, že ústavních stížností ve věcech střídavé péče rok od roku přibývá. Nicméně zohledníme-li, jak málo dětí v ní vyrůstá, zdá se, že se Ústavní soud zabývá touto problematikou častěji, než by si sama pro svůj význam zasloužila.

Legenda pátá – rozhodování trvá příliš dlouho

Z rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dále dovodit, jak dlouho mu rozhodování trvá.

Jedna z městských legend totiž tvrdí, že soudní rozhodování vůbec, a to ústavní zvlášť, příliš dlouho trvá. Opět si však lze vzít ku pomoci webové stránky Ústavního soudu, které uveřejňují v plném znění nálezy včetně informace o tom, kdy byla ústavní stížnost k soudu podána. Letos projednané ústavní stížnosti byly povětšinou rozhodnuty za pět až sedm měsíců od jejich podání, jen ve dvou případech trvalo vyřízení stížnosti jeden rok, naopak o šesti stížnostech bylo rozhodnuto do dvou měsíců.

Minimálně pro rozhodování Ústavního soudu tedy platí (jinak na něj neaplikovatelná) zásada soudního řízení, podle které se věci dětí rozhodují bezodkladně.

Legenda šestá – někteří ústavní soudci jsou střídavé péči nakloněni více než jiní

Šestá legenda je obzvláště urputná. Zejména ústavní soudkyně dr. Kateřina Šimáčková si v ní vysloužila mediální nálepku, které se do budoucna bude jen obtížně zbavovat. Připouštím, že je autorkou řady citovaných rozhodnutí, například nálezu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I ÚS 1506/13, v němž soud cituje čtyři kritéria nezbytná pro schválené střídavé péče: pokrevní pouto, zachování rodinných vazeb, schopnosti rodiče a přání dítěte. Ovšem i další ústavní soudci se tomuto tématu čile a rádi věnují. Jako příklad lze ocitovat výňatek z odůvodnění nálezu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 106/15, pod nímž je podepsán dr. Tomáš Lichovník: „Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě.“

Při plném obsazení Ústavního soudu zasedají na v této instituci čtyři senáty a senát funkcionářský, který ve sledovaném období o střídavé péči nerozhodoval. Všechny čtyři senáty věc střídavé péče však rozhodovaly a rozhodují. Například v roce 2014 rozhodl I. senát 13 věcí, II. senát 10 věcí, III. senát a IV. senát po 11 věcech. Podobná (tedy poměrně vyrovnaná) je situace v letošním roce. Naprosto objektivně nelze zapojení spočítat mj. také proto, že se loni v prosinci s příchodem nového ústavního soudu rozdělení senátu lehce pozměnilo. Přesto další městská legenda je tímto vyvrácena!

Legenda sedmá – Ústavní soud nařizuje obecným soudům, aby střídavou péči považovali za přednostní

Tato legenda bude mít nejspíš nejtužší kořínek a média a mnozí advokáti (a přiznávám, že i řada mých kolegů ze Sdružení rodinně právních a opatrovnických soudců) ji neustále přiživují. Opak je však pravdou. Stačí se trochu podrobněji podívat na nejčastěji citované nálezy:

Nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. III ÚS 1206/09. Řízení se týkalo nezletilé holčičky předškolního věku a rodičů, neschopných spolu komunikovat. Otec požadoval střídavou péči, matka nesouhlasila, neboť do té doby o dceru celodenně pečovala v rámci rodičovské dovolené (4 dny v týdnu matka, 3 dny v týdnu otec). Psycholožka doporučila střídavou péči až poté, co dcera začne navštěvovat školku. Otec podal ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud zrušil rozsudky soudů prvního i druhého stupně. Argumentoval přitom zájmem dítěte a jeho právem na oba rodiče a uložil obecným soudům zkoumat důvody matčina nesouhlasu.

Nález ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. I ÚS 2482/13. Řízení se týkalo dvou dětí ve věku 10 a 18 let. Po dobu soudního řízení rodiče prakticky realizovali střídavou péči, matka však nesouhlasila, aby byla upravena rozsudkem. Ústavní soud předcházející rozhodnutí zrušil s tím, že pro rozhodování je třeba hodnotit čtyři kritéria: krevní pouto mezi dítětem a otcem či matkou, míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, schopnost rodičů zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte. Povinností orgánu, který ve věci rozhoduje, je zkoumat zájem dítěte, nikoliv zájem některého z rodičů. Jsou-li u všech osob, které o péči žádají, naplněna relevantní kritéria stejnou měrou, je žádoucí dítě svěřit do střídavé nebo společné péče či přijmout opatření, která v budoucnu takový postup umožní.

Nález ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I ÚS 1506/13. Řízení se týkalo holčičky předškolního věku (6 let) a rodičů, kteří spolu obtížně komunikovali. Dceru měla v péči matka, otec se s ní často stýkal (poměr péče matky a otce činil 55 : 45 %). Otec požadoval střídavou péči, proto podal ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky s odůvodněním, že rodiče si mají být vědomi povinnosti vytvářet dítěti zdravé rodinné prostředí a učinit vše pro to, aby spolu dobře vycházeli. Je jen jejich problémem, že nejsou spolu schopni hovořit, jednat a přizpůsobit tomu své vzájemné vztahy.

Nález ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I ÚS 3216/13. V řízení šlo o dva nezletilé syny (10 a 5,5 roku) a otce, který se kvůli péči o ně přestěhoval z Anglie do Ostravy. Matka se střídavou péčí nesouhlasila, proto byly děti svěřeny do její výchovy a otci stanoven široký styk. Z podnětu otcovy ústavní stížnosti Ústavní soud zrušil obě rozhodnutí s odůvodněním, že dítě by mělo být v péči obou rodičů. Uzavřel, že je vinou rodičů, že mají vůči sobě nepřekonatelné rozpory. Pokud takové vztahy trvají, je povinností soudů snažit se o zlepšení vztahů. Jestliže totiž jeden z rodičů střídavou péči odmítá a soudy přijmou jeho názor, odměňují nespolupracujícího rodiče. Podle názoru Ústavního soudu je zájem dítěte důležitější než stabilita jeho domácího prostředí.

Nález ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14. Nezletilá dívka byla okresním soudem svěřena do střídavé péče přes nesouhlas matky. Matka podala odvolání, po němž krajský soud svěřil nezletilou do péče matky s ohledem na nemožnost komunikace mezi rodiči. Otec reagoval ústavní stížností, na jejímž základě Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí s pokynem, aby se odvolací soud nejprve pokusil komunikaci mezi rodiči zlepšit.

Nález ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2929/14. Dvě děti opačného pohlaví svěřeny do péče matky za situace, kdy matka se o ně stará přes týden a otec zajišťuje veškeré sportovní a mimoškolní vyžití. Syn si přál zůstat u otce, obecné soudy odmítly děti rozdělit. Otcově ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl s pokynem, aby obecné soudy doplnily dokazování.

Média i vítězné strany si z nálezů obvykle vyberou jen tu pasáž, která se jim hodí pro argumentaci, škodu završí nezbytnost zkratky. Pro ilustraci možná stojí zato začíst se pro změnu do argumentace nálezů, které ústavní stížnosti odmítly. Podívejme se na některé z nich, přičemž jsem úmyslně vybrala rozhodnutí různých senátů učiněná během deseti dnů, tedy rozhodnutí naprosto čerstvá:

Nález ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 433/15. Rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou obecných soudů. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, jeho úkolem je pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena.

Nález ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 122/15. Svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. V prvé řadě musí být splněno subjektivní kritérium, tzv. oba rodiče o to musí projevovat skutečný a upřímný zájem, ale musejí být splněna i objektivní kritéria, aby střídavá péče pro dítě nepředstavovala nepřiměřenou zátěž.

Nález ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 433/15. Ústavní soud není povolán k tomu, aby prováděl instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 

Nález ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 106/15. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není přání konkrétního rodiče, ale především zájem konkrétního dítěte, který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musejí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče.

Jistě, že jsou mezi jednotlivými rozhodnutími rozdíly, například v jejich délce. Nálezy, kterým Ústavní soud vyhoví stížnosti, jsou mnohem delší, naopak nálezy, jimiž se stížnosti odmítají, jsou kratší a stručnější. Existují senáty, které v odůvodnění odkazují na evropskou judikaturu i mezinárodní legislativu. Některé senáty odůvodňují svá rozhodnutí sofistikovaně a učeně, jiné stručně a za pomoci slovníku, kterému porozumí nejen právní obec, ale i veřejnost a zejména rodiče. Tendence však lze vidět a výstupy, mírně odlišné od těch mediálních, lze formulovat následovně:

• Ústavní soud zasahuje svým rozhodnutím do vztahů rodinného práva jen zcela výjimečně. Zdá-li se rodiči, že může jednoduše nalézt pomoc u Ústavního soudu jen proto, že nebyl se svým požadavkem úspěšný, je tento obecně vnímaný názor nesprávný.
• Ústavní soud se snaží nalézt vyvážené rozhodnutí, které by odpovídalo upřímnému přání rodičů i dětí a co nejméně je do budoucna omezovalo.
• Případy úspěšných ústavních stížností ve věcech střídavé péče jsou natolik výjimečné, že rozhodovací praxi obecných soudů lze hodnotit jako správnou.
• Předpokladem funkční střídavé péče je dobrá komunikace mezi rodiči. Jak vím z vlastní advokátní (a čím dál častěji též psychoterapeutické) praxe, neexistuje situace, kterou by nebylo možné při dobré vůli vylepšit.

Závěr o obecných právních legendách

Sedmička je z mnoha důvodů magickým číslem, proto by bylo škoda doplňovat ji další městskou legendou. Závěrem si však osmá legenda koleduje o vyvrácení – jde totiž o legislativní pýchu s vírou, že normami rodinného práva lze regulovat oblasti tak intimní a křehké, jakými jsou rodina, láska, vztah či přátelství. Jako kdyby bylo možné lásku nařídit, jako kdyby se náklonnost dala vyžalovat. Koneckonců tuto legendu už několik let kritizují diskuse, které se každoročně vedou v projektu Pražský právnický podzim, ať už je jejich tématem spor o normativitu nebo přiměřenost právní regulace. Je naivní si myslet, že vztahy mezi rozhádanými rodiči může zklidnit nová norma rodinného práva nebo sebepromyšlenější soudní rozhodnutí. Přesto se o to politici i zákonodárci snaží, jak je možno vidět z urychlené novely občanského soudního řádu i problematiky exekuce dluhu jednoho z manželů vůči věci ze společného jmění.

Možná je na čase, aby zákonodárci či soudci začali rodičům sdělovat nahlas: Péči o dítě za vás žádný soudce stejně nevyřeší. Pokud se nepřičiníte o dohodu sami, zbude vám člunkový běh mezi soudními stolicemi, náklady řízení a oči pro pláč. Zejména pro rodiče by totiž mělo platit, že normální je se nesoudit.

A pokud jde o rozhodování Ústavního, ale i obecných soudů o střídavé péči, nezbývá než všem soudcům zatleskat.

Komentář vyšel v časopise Soudce č. 5/2015

[1] Roční statistické analýzy 2013, přístupno z www.usoud.cz. Souhrnná statistika za rok 2014 není ještě na stránkách Ústavního soudu k dispozici.