Nenávist

Letní povídka pro Víkend MF DNES „Já ji nenávidím!“ vykřikla Kristýna otci do obličeje. Její hezká tvářička byla deformována vztekem. Hleděl na ni a mlčel. Vzpomněl si na dobu, kdy v něm její miminkovský obličej vzbuzoval pýchu, když byla vzhůru, a něhu, když spala a vypadala tak sladce, naivně a bezbranně.

Trhl sebou, když se znovu ozvala. „Přece si nemyslíš, že mi někdy nahradí mámu!“ zvolala s tváří jen pár centimetrů od jeho obličeje. Ucítil květinovou vůni a na špičce jejího nosu zaregistroval černé komedony, naznačující, že puberta zaútočila všemi zbraněmi. Snažil se zůstat v klidu a soustředit se. Zlomek vteřiny na něj hleděla, pak se otočila, vyběhla po schodech do prvního patra a práskla za sebou dveřmi dětského pokoje.

Zhluboka se nadechl. Kristýně bylo třináct - už nebyla dítětem, ale ještě se nestačila proměnit v ženu. Dříve poslušná holčička během letošního léta kamsi nenávratně zmizela a on se doma stále častěji setkával s mimozemšťanem, který si nevěděl rady sám se sebou. Manželka zemřela před dvěma lety a Kristýna mu nemůže odpustit, že si našel jinou ženu. V létě stejně parném a vlhkém, jaké bylo to před dvěma roky.

Vzpomněl si, jak na něj vyjela: „Nikoho nepotřebujeme. Žádnou odbarvenou barbínu. A ty pitomé dárky, co mi pořád posílá, jí můžeš klidně hodit na hlavu!“

Co jenom bude dělat? Jak má ty dvě holky smířit? Vždyť jsou skoro stejně staré, pomyslel si a zálibně se zadíval nahoru do schodů, kde se za dveřmi ložnice připravovala jeho současná přítelkyně. Co tam asi dělá? V představách viděl, jak pomalu svléká sportovní oblečení a spodní prádlo, pak se sprchuje, suší modrou osuškou a obléká se na letní party. Uvědomoval si, že je do ní bláznivě zamilovaný.

Moje dcera mi přece nebude zakazovat, abych byl zase šťastný, napadlo ho, když si vzpomněl na strašné měsíce s umírající ženou. Musí Kristýně ukázat, kdo je tady pánem. Přestože ho vedro zmáhalo, vyběhl nahoru a bez klepání vrazil do dětského pokoje. Ležela polooblečená na břiše a četla, holýma nohama s rudě nalakovanými nehty komíhala ve vzduchu. Na posteli kolem ní neuspořádaně leželo několik plyšáků, o největšího šedivého psa se loktem opírala. Vzpomněl si, jak jí je vozil ze služebních cest, a to společenství pohádkových obličejů s barevnými nehty mu připadalo paradoxní a nevkusné. S rukou na klice a rozkročen ve dveřích na ni z výšky shlížel a cítil se pevně a sebejistě.

„Vezmu si ji za ženu,“ vyhrkl, o čem ve skrytu duše snil. „Musíš se s tím prostě smířit. Je to můj život a ty nemáš právo o něm rozhodovat!“

Plyšáci se zakymáceli a bosé šlapky sebou mrskly jako hadí ocasy. Dcera se posadila na posteli, a kdyby pohledy mohly zabíjet, byl by několikrát po smrti.

„Ještě uvidíme, kdo se bude smát naposledy,“ odsekla výhružně. Zdálo se mu, že šedivý pes přivřel oči a zavrčel.

„Za trest máš domácí vězení a zákaz počítače!“ reagoval okamžitě.

„Na něco takovýho už jsem snad dost stará, néééé?“ protáhla ironicky a on se musel držet, aby jí jednu neubalil. Pln zlosti se otočil se a dveře mu s prásknutím vyletěly ze zpocené ruky. Tohle jsem tak úplně nezvládl, napadlo ho, když scházel po schodech do přízemí. Tenhle dům jsme přece budovali pro tebe, a teď mám pocit, jako by se z něj pro nás oba stalo vězení.

To dělají ta vedra, pomyslel si. Nervózně přecházel halou po podlaze z italského mramoru a snažil se zachytit zvuky z patra. Pak cvakly dveře ložnice a jeho přítelkyně se objevila. Zvedl hlavu a cosi v podbřišku se v něm pohnulo. Štíhlá, s velkými ňadry, blonďatými vlasy, vyčesanými vysoko nahoru, lesklá modrá látka jí těsně obepínala boky, malé nožky obepnuté páskovými střevíčky na vysokých podpatcích. Uvědomil si, že musela slyšet každé slovo. Pátravě jí pohlédl do obličeje, protože o svatbě s ní ještě nemluvil, ale s ulehčením viděl, že se usmívá.

Vstoupila na první schod, když se za jejími zády potichu otevřely dveře dětského pokoje a z nich po špičkách vyšla jeho dcera. Stála těsně za tím krásným zjevením a vypadala drobná a křehká, ale věděl, že v útlém těle dřímá síla, načerpaná hodinami sportu. Pak spatřil dceřin obličej a dostal strach – tvářila se mstivě a odhodlaně. Chtěl něco udělat, přál si vykřiknout, ale z úst mu nevyšel ani hlásek a hrůza jej ochromila tak, že nebyl schopen jediného pohybu. Pot, který v těchto dnech jeho tělo halil jako do teplé přikrývky, byl najednou studený.

Jeho přítelkyně vykročila na nižší schod a ve chvíli, kdy balancovala na jediném stříbrném podpatku, do ní Kristýna prudce strčila. Pak čas strnul a on bez hnutí pozoroval, jak dívčino tělo padá ze schodů. V horní části schodiště se rukama snažila zabránit nárazům, ale pak se ozvalo několik dunivých ran, jak hlava narazila do mramorového schodiště, a k jeho nohám už dopadla jen bezduchá loutka. Z krvácející rány na hlavě vytékala krev a rychle zabarvovala zlatavé prameny. Její tělo však bylo nehybné, bez pulsu a bez života.

„Tak,“ pravila pomalu do ticha dcera. „Teď zavolej záchranku a řekni, že ji zradily vysoké podpatky.“

Když se na ni nesouhlasně podíval, dodala: „Nechceš přece, aby mě zavřeli do děcáku, že?“

Sklonil se k chladnoucímu tělu, ale věděl, že dívce už nikdo nepomůže. A jemu že nezbývá jiná možnost.

Dcera se ušklíbla a s vítězným pohledem se vrátila do svého pokoje.