Neohánějme se babičkami
Senior jako ohrožený druh, seniorka jako symbol největší ochrany. Jenomže odpovídá realita všem těm vzletným slovům?
Co jsme jim to jenom udělali? Nemyslím těm aktivním šedesátiletým seniorům, kteří běhají v parcích, na běžkách a ve Stromovce nebo co se každou zimu otužují ve Vltavě. Ti mají tak vytrénovanou imunitu, že ji nám středněvěkým z kanceláří mohou rozdávat. Myslím na ty nejstarší a nejubožejší. Ty, kteří v dřevních dobách bývali nejváženějšími. Na jejich rozhodnutí se čekávalo, o jejich slovech se přemýšlelo, žili jsme z jejich zkušeností, rad, vrásek a doporučení. Pak přišel rok 2020, a všechnu úctu jsme hodili do kanálu. Pořád si slovo „senior“ jako horký brambor přehazujeme z úst do úst, neustále se jím na veřejnosti oháníme a kovidová opatření obhajujeme právě jejich zájmy. Ve skutečnosti jsme nad nimi zlomili hůl a odsoudili jsme je k nejtvrdšímu trestu – k osamělému doživotí.
Co jsme to jenom našim rodičům, dědečkům a babičkám, tetám a strýcům udělali? Ty, co s námi na jaře žili v jedné domácnosti, jsme odvezli na venkov a do hor, do míst, kde lišky dávají dobrou noc, na samoty a do vysokých kopců, a tam jsme je jako vyvrhele zanechali. Jen ať se o sebe sami postarají, hlavně ať se probůh nestýkají s našimi dětmi, ať se k nám do měst nevracejí, ba dokonce ať nám ani dveře neotvírají. Tak přece máme největší klid, jen jim co 14 dní hodíme ranec jídla za dveře, čímž jsme se celého problému zbavili, a ještě čekáme metál na hruď, jak jsme starostliví a plni zájmu a pozornosti.
Senior, teror, mor z hor
Vedle odsunutých však existují i městští senioři, co dříve chodili do kaváren a do divadel, houfovali se na lavičkách a krmívali racky. Těm jsme zalepili pusu rouškou, abychom jim zhoršili dorozumění, zamžili jsme jim brýle a zavřeli místa, kam chodívali, zakázali jim sdružování, čímž jsme je jako trestance odsoudili k životu zavřenému doma, protože do lesa se nedostanou a coby nejstarší ročníky nesportují. A tak si doma pustí televizi, z které se na ně dvacet čtyři hodin linou děsy, nemoci, smrti, smutné zprávy, strachy a deziluze. My však pro ně máme jen tu jednu radu: nauč se s internetem a připoj se na sociální sítě, abys byl, milý důchodče, podobně jako my in, plnohodnotný a bezfejkově informovaný.
A co teprve skupina nejohroženější, kterou se zaklínáme nejhlasitěji: babičky a dědové v ústavech a zdravotnických zařízeních. Uzamkli jsme je v jejich noclehárnách jako v doživotních celách společně s jedním či dvěma cizími lidmi, které si sami pro soužití nevybrali. Zakázali jsme jim vycházet a jejich blízkým jsme znemožnili je navštěvovat, což je ve věznicích odnepaměti trestem nejpřísnějším. Už skoro rok živoří na samotce podobně jako vrahové na Mírově. Často špatně vidí nebo nedoslýchají, sedí nebo leží na stejném místě. Zatímco my máme venku aspoň občas rozptýlení, naši nejstarší po sto padesáté sledují Chalupáře, zatímco jejich spolubydlící o postel dál chrčí a jeden po druhém umírají. Nemají žádnou budoucnost ani naději, protože skutečný život pro ně skončil, zatímco my je v těch čtyřech zdech zamykáme prý pro jejich vlastní dobro.
„Já nechci žít odteď za dva roky,“ říká moje matka. „Já chci žít teď! Každý den se budím s tím, že zítra umřu.“ Že přeháním a tomu všemu nerozumím? Cituji ze slov přítelkyně, sociální pracovnice Aničky Šochové: „Bojím se, že jsme uvězněním seniorů tak vážně poškodili jejich imunitu, že nám do léta umřou i bez Covidu. Nemají pohyb a společnost ostatních, chybí jim doteky, zakázali nám akviziční činnost, jež by jim udržela hybnost a ducha a pomohla jim ve zlepšení. Nikdo nepochopí rozdíl mezi vlastním bytem a pokojem v sociálním zařízení. Senior má hypotetickou společnost vrstevníků, ovšem za cenu ztráty vlastních rituálů a reálně je vlastně sám.“ Kdosi mi napsal na Facebook, že to teď musíme rok nebo dva vydržet zejména a hlavně kvůli nim. Že právě oni, ti nejstarší a nejohroženější, potřebují naši nesobeckost a solidaritu. Otázkou je, zda o ni stojí. Nemohou dokonce ani vstát, ani se najíst, kdy by chtěli. Nemohou rok nebo dva čekat, než virus přejde. Rok nebo dva totiž nemají. Žijí pro dnešní den, tady a teď.
Tak se na ně, pěkně prosím, nevymlouvejme. Lockdowny je totiž nezachraňujeme; osamělostí a izolací je už rok zabíjíme.
Psáno pro MFDnes
Daniela Kovářová
Nechcete děti? Běžte do háje.
Tak prý stále více mladých neplánuje plodit děti. Prý kvůli nedostatku bytů (zde a zde) a aby zachránili planetu (zde). Větší nesmysl jsem už dlouho neslyšela.
Daniela Kovářová
Kdo hájí zájmy dětí
Zájem dítěte je nejvyšší metou, kterou si jako zaklínadlo opakují rodiče, rodinní advokáti, opatrovníci i opatrovničtí soudci při každém rozhodování o dětech.
Daniela Kovářová
Mají se ovládat i ženy?
Ze všech stran slyšíme hlučné kritiky a poukazování na údajně nebezpečné chování, kterého se dopouštějí ti děsiví muži: pískají na ženy, nevhodně je okukují, neslušně jim nadbíhají.
Daniela Kovářová
Anticikanismus jako nová politická korektnost
Národy mluví různými jazyky. Pro leckoho je to možná novinka, ale platí to už od dob Babylónské věže. A různé jazyky překvapivě používají pro různé významy různá slova.
Daniela Kovářová
Vše škodlivé pro naše děti
Alkohol, heroin, tabák, kokain, HHC a mnohé další nezdravosti před dětmi zamykáme a trestáme každého dospělého, který je prodává nebo dává dětem.
Daniela Kovářová
Pitomé úvahy nejsou trestným činem
Lidé mají různé nápady, jimiž se pokoušejí vylepšit svět. Některé se ujmou a Parlament je schválí (třeba snížení věkové hranice pro získání jednoho typu zbrojního oprávnění z 21 na 18 let, což právě tuto středu schválil náš Senát)
Daniela Kovářová
Lockdowny a restrikce skončily – zapomeňte
Pandemickou smlouvu sice ještě nikdo neviděl, ale už nyní se Rada EU chlubí, jak by ta chystaná konvence mohla posílit odolnost lidstva vůči budoucím pandemiím (zde).
Daniela Kovářová
Český právní řád a unijní právo
Následující text je pohledem senátorky, která se setkává s právem Evropské unie a s novými legislativními návrhy v každodenním provozu. Bohužel. Implementace jsou totiž skoro nejdůležitější součástí agendy zákonodárců.
Daniela Kovářová
Děti patchworkových rodičů a jejich traumata
Každé druhé manželství se rozvádí, dvě ze tří nesezdaných partnerství se rozpadnou. Dvě třetiny rodičů dnes žijí s jiným partnerem, a vychovávají tak patchworkové děti.
Daniela Kovářová
Jak dál po Istanbulu, aneb „demokracie je jen tehdy, když vyhrajeme my“
Minulý týden český Senát nepodpořil ratifikaci Istanbulské úmluvy. Podle všech ústavních a parlamentních zvyklostí je tím proces ratifikace ukončen a pozice České republiky k této mezinárodní konvenci je odmítavá.
Daniela Kovářová
Kdo tady dezinformuje? Česká televize!
Česká televize miluje „dezinformace“ a „dezinformátory“ a nevynechá žádnou příležitost, aby je (velmi selektivně) pranýřovala. A přitom nedávno sama vyrobila skutečnou lež jako věž a divákům sdělila velkou nehoráznost.
Daniela Kovářová
Já soudce lynčovat nebudu
Možná i vy kroutíte hlavou nad posledními dvěma medializovanými kriminálními kauzami a říkáte si, že je třeba honem něco rázného udělat. Že taková neštěstí a lidské tragédie nelze jen tak přejít.
Daniela Kovářová
Proč jsem nepodpořila ratifikaci Istanbulské úmluvy
Včera jsem společně s dalšími senátory hlasovala proti ratifikaci Istanbulské úmluvy (dále IÚ). Důvody jsem posledních 10 let vysvětlovala ve všech debatách, v mnoha článcích a analýzách a při všech možných příležitostech.
Daniela Kovářová
Když má populace špatné názory
Polovina české populace má názory jako z minulého století, rozčílila se tuhle exministryně Michaela Marksová, která dřív byla sociální demokratkou a dnes je zastánkyní „rovných příležitostí“.
Daniela Kovářová
Jak funguje digitální realita
Český občan chodí normálně do práce, za kterou pobírá plat. Má ale také živnostenský list a čas od času cosi vyfakturuje.
Daniela Kovářová
Proč nechci euro? Přesvědčte mě!
U soudu platí, že kdo požaduje změnu stávající situace, musí unést důkazní břemeno a prokázat, že změna bude pro všechny strany příznivější.
Daniela Kovářová
Jak se oceňují dobrá manželství
Během loňského roku jsem navštívila 12 úžasných párů a prožila s nimi báječné chvíle plné moudrosti a poctivé zkušenosti.
Daniela Kovářová
Nejsme jako … my
Tyhle neochvějné „morální majáky“ žijí mezi námi a pyšní se svou názorovou integritou natolik, že si osobují právo morálně odsuzovat jiné, povyšovat se na ně, nálepkovat je či krutě urážet na všech těch socialistických sítích.
Daniela Kovářová
Konec roku, konec vztahu?
Kolikrát jsem to za svou praxi slyšela. Kolikrát jsem měla rameno mokré od toho, jak se mi kamarádky a klientky svěřovaly. A tak vím, že právě v prosinci je těch smutných zpovědí, stesků a nářků nejvíce.
Daniela Kovářová
Jak netrápit a netrápit se
Tuhle glosu píšu den před Štědrým dnem a dva dny po českém „jedenáctém září“. Veřejnost se rozdělila na ty, co se připravují na zrození Ježíška, chystají salát, balí dárky a těší se na své nejbližší, a na ty druhé.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 189
- Celková karma 31,59
- Průměrná čtenost 2315x