Týrač domácí - muž nebo žena?

V nouzovém stavu se většina z nás chytala sociálních sítí jako záchranných lan. Pátrali jsme po údajích, komunikaci i po odpovědích na otázky, co se každému rodily v makovici. 

V nánosech dat jsme objevovali realitu, lži, konspiraci i stovky statistických informací. Jedna z nich třeba tvrdila, že domácí násilí pod rouškou karantény bublá a kulminuje a zákaz vycházení týrání žen ještě umocňuje. Podobně jako u jiných teorií je obtížné nalézt pravdu, a navíc má čtenář vlastní názor a osobní přesvědčení. Tak třeba jedna z městských legend praví, že domácí násilí zažila v životě každá druhá žena, z čehož se podává, že půlka mužů jsou domácí násilníci. Což je zas důvodem pro finanční požadavky a zejména argumentem pro přijetí mezinárodní úmluvy, jež se narodila – světě, div se – na místě typickém pro ochranu všech žen, v tureckém Istanbulu. Nicméně dnes nechci znovu pouštět žilou Úřad vlády, jenž bojuje za ratifikaci, o jejíž správnosti je nejspíš neotřesitelně přesvědčen. Budu se věnovat násilí, které je mnohem nebezpečnější než prvoplánové bití žen.

O mužích, co bijí, neb jsou muži

Muž dnes obecně nemá na růžích ustláno. Kdejaká aktivistka mu totiž podsouvá, že v jeho přítomností hrozí nebezpečí, že ženu na potkání bude bít, protože domácí násilí je genderově podmíněno a muži bijí ženy prostě proto, že jsou ženami. Proto je třeba muže odsoudit, separovat anebo minimálně převychovat, aby se ženy nedotkli ani luční květinou. To všechno navzdory společnému povědomí všech vrstev české společnosti, že fyzické bití žen je špatné, což přece nejen všichni víme, ale i slovně odsuzujeme a zákony této země po právu trestáme.

Ačkoliv z předchozích vět má ironie zcela jasně prýští, ve skutečnosti si chci vzít na paškál docela jiné násilí, a to už ani náhodou není vlastní silnějšímu z obou pohlaví. Mnohem častější je totiž násilí páchané ženami vůči mužům. A o něm, přátelé a aktivisté všeho druhu, je zatím kupodivu ticho po všech pěšinách.

Ženy, co drtí muže jako v kleštích

Pomiňme teď případy žen, co na své drahé polovičky berou sekáčky na maso. Těch není příliš mnoho, i když se nejspíš i ve vlastech českých vyskytují. Naopak celý náš kraj je promořen docela jinou vrstvou trapitelek. Hezky je zobrazil český film Teorie tygra, jenž v roce 2016 natočil režisér Radek Bajgar s Jiřím Bartoškou a Eliškou Balzerovou v hlavních rolích. Diváci po jeho shlédnutí nadšeně tleskali chudáku manželovi, o něhož ženuška tak ukázkově pečovala. Žádnou kávu, která tak špatně působí na jeho srdce. Ráda mu uvaří zelný čaj. Myslí to s ním přece tak dobře. A on jí, nevděčník, místo toho uteče z dozoru, a ještě lže o tom, co dělá a kam jde. Smích v kinech na všech místech země se ozýval poněkud nepřípadně. Mnohým totiž z komedie lehce zatrnulo. Tahle to přece sám mám doma, tohle navlas stejně přece taky zažívám. Jenomže když ony to s námi myslí dobře. Říkají přece: Nikam nepůjdeš, doma je ti líp. Jaképak uzeniny, dnes si dáš zeleninový salát. Další pivo si už nedáš! Koupila jsem jogurt, přesně jak ti lékař doporučil. Fotbal v televizi? Ani náhodou! Okamžitě to přepni na Ulici.

Jenomže tohle chování žen ke svým mužům nikdo domácím násilím nenazývá, ačkoliv drtí mužskou duši navlas stejně jako pár ran páskem přes záda. Zmlácená žena má povětšinou modřiny po celém těle a může je vyfotit nebo ukázat kamarádkám. Muž šrámy na duši nikomu nepředvede. Obvykle není schopen se o nich ani rozpovídat. To jen my advokáti je vyčteme ze střípků slov, z mailové komunikace nebo z odposlechnutého rozhovoru. A věru, leckdy stačí stát vedle rozšafné paní v autobuse a poslouchat, jak komanduje svého nejdražšího. Anebo slyšet staršího manžela, co mladé ženušce tvrdí, že to ví líp než ona sama.

Domácí násilí je hra pro dva herce

Největší komplikací domácího násilí není česká legislativa, nedostatek peněz či odborníků a latentní charakter, tedy dlouho nerozpoznaný průběh mezi nejbližšími osobami a pod jednou rodinnou střechou, ale nepochopení jeho fungování, a to i ze strany údajných odborníků. Podstatou domácího násilí totiž není chování agresora, který mlátí, týrá nebo „jen“ psychicky deptá člověka, s nímž spolužije, ale komplementární, tedy vzájemně se doplňující chování agresora a oběti, ergo spolupůsobení obou. Čím víc agresor tlačí, tím víc oběť ustupuje a podřizuje se. Pokud se oběť hned v počátcích nátlaku postaví či odmítne hru na komplementaritu hrát, agresorova moc ochabne a domácí násilí se nerozvine. Jestliže oběť podobně jako Bartoškův hrdina tlaku ustupuje, nechá se sebou orat a nezpěčuje se, když mu manželka vylije připravenou kávu a namísto toho vypije zdravý zelený čaj, přiložil svou neschopností polínko do ohně domácího násilí, které tak dovolí manželčinu ohni, aby se rozhořel.

Takhle jednoduché či složité je to se vztahem dvou lidí a namísto bujarého schvalování každého nesmyslu z Istanbulu nebo z Evropské unie bychom měli zákonitosti akce a reakce rozkrývat a vyučovat už někde na základní škole. Podobně nestačí pověsit násilníka za přirození do průvanu, vykázat ho z domácnosti nebo ho odsoudit za katr na čtvrtstoletí. Jen co se jeho ženušce uzdraví zhmožděniny, najde si totiž jiného muže, z něhož svým přístupem umožní vyrůst dalšímu násilníku. Stejně tak bude ženská metrnice komandovat i všechny příští muže. Léčit potřebují obě strany. Tak už si proboha přestaňme falešně hrát na chrabré ochránce týraných žen. Jenomže ono je to jednoduché a mediálně vděčné. Kdo touží pomáhat efektivně, nesmí si zakrývat zrak a lhát do vlastní kapsy. Což ovšem platí vždy a všude, domácí násilí nevyjímaje.

Bartoškovu hrdinovi všichni tleskáme, že od Balzerové konečně po letech strádání utekl, čímž získal svobodu plavit se na hausbótu. Dospělým řešením by bylo vysvětlit manželce, že odteď bude pít, jíst a dělat, co činí radost jemu či oběma, nikoliv jenom a výlučně jí. Ať už se to její řešení obecně považuje za zdravé, správné, přínosné či dokonce zda to z vnějšku vypadá jako jedno velké všespasitelné dobro.

Psáno pro MFDnes