Komu patří naše děti

Kauza dětí Michalákových mohutně podporována zájmem médií řadu měsíců zvedá vlny veřejného mínění, až jí nejsou ušetřeni ani lidé, kteří kauze samotné a dětem vůbec nevěnují sebemenší pozornost. 

Podle nejnovějších zpráv ztratila česká matka práva k oběma synům a mladší (šestiletý) má být adoptován norskou rodinou. Případ lze uchopit z mnoha úhlů a jen obtížně se komentátor vyhne subjektivně ovlivněným emocím. Podívejme se na některé z možných pohledů.

Pohled politický, diplomatický či historický

Dštít síru na Norsko, sepisovat diplomatické nóty, svolávat zasedání vlády či vypovídat velvyslance je sice mediálně vděčné, nicméně povýtce politické a změnu rozhodnutí cizího státu takřka jistě nepřivodí. Stačí si představit obrácený případ, kdyby české úřady řešily norské děti, toho času žijící u nás. Ani srovnávat s minulostí příliš neobstojí - Norsko je suverénní země, dbalá dodržování předpisů, a rozhodování se jistě děje přesně podle tamních, byť možná nepochopitelných zákonů. Dokonce ani Štrasburk rodičům nepomůže – Evropský soud nemůže rozhodnutí zrušit a případné pochybení jen finančně odškodní. Zastánci rigorózních přístupů naopak mohou tvrdit, že kdo chce žít v cizí zemi, má nastudovat místní zvyklosti, a nechce-li mít opletačky s úřady, má se přizpůsobit většinovému chování.

Pokus o pohled objektivní

Pátrat po objektivitě je v rodinných kauzách takřka nemožné, neb nikdo není nestranný a nezaujatý a tím, kdo má nejvíce informací, bývá soud či orgán, jenž o věci sám rozhoduje. A ten musí mlčet jako hrob, i kdyby se ho novináři ptali sebevíc, neboť podle článku 16 Úmluvy o právech dítěte má každé dítě právo na ochranu před narušením soukromí, a tato ochrana má přednost před právem veřejnosti na informaci. A tak není objektivních posuzovatelů, jen subjektivně zaměřených názorů. Podle článku 12 téže Úmluvy má dítě právo být k věci slyšeno, a tak nelze vyloučit, že oba synové (desetiletý a šestiletý) mohli vlastním postojem a přáním významně ovlivnit norské rozhodování.

Pohled rodinně právní

Pro srovnání ocitujme český občanský zákoník a jeho ustanovení o rodičovské odpovědnosti, kterou oba rodiče vykonávají v souladu se zájmy dítěte. I u nás totiž lze rodičovských práv zcela zbavit či tato práva omezit, pokud rodič nevykonává rodičovskou odpovědnost řádně, zneužívá ji nebo závažným způsobem zanedbává, a vyžaduje-li to zájem dítěte. Zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost, posoudí soud právo rodiče na styk s dítětem, a zbavil-li rodiče odpovědnosti, může za něj dát podobně jako v Norsku souhlas k osvojení. Dodejme ještě, že rodiče mají podle občanského zákoníku rozhodující úlohu ve výchově svého dítěte a mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Výchovné prostředky mohou rodiče vůči dítěti použít, ale jen přiměřené okolnostem a takové, které se nedotýkají lidské důstojnosti dítěte (viz takřka doslova § 884 občanského zákoníku). Český čtenář a zvláště rodič možná v tuto chvíli zalapá po dechu, dosud nevěda, že je české právo takto doslovné a umožňovalo by rozhodnutí s tím norským až nepříjemně srovnatelné.

Přiměřenost právní regulace

A nyní si položme kruciální otázku – k čemu je vlastně právo určeno. Vedle dalších běžných normativních systémů (jako jsou například morálka nebo náboženství), které máme pro úpravu společenských vztahů, je systémem zcela jednoznačně nejdražším, nejtěžkopádnějším a nejkomplikovanějším a společnost by ho měla užívat pro regulaci jen tam, kde je regulace nezbytná a společenské vztahy, jež chce právem upravovat, pro takovou úpravu vůbec vhodná. Existují totiž vztahy (jako například láska, přátelství, slušné chování či zdvořilost), pro které je právo nástrojem nevhodným, ba dokonce ryze škodlivým, neboť v lepším případě se jím nikdo neřídí a v horším případě zakládá na bezpráví. Víc práva je totiž jen málokdy práva líp. Na tento paradox upozornil poprvé už před dvěma lety Karel Havlíček, zakladatel projektu Pražský právnický podzim – široké diskuse pro celý právnický stav, který v těchto nevlídných podzimních dnech probíhá v hlavním městě již po čtvrté. A nechť se čtenáři nepletou, že se jich odborná debata vůbec netýká! Že přemíra právní regulace škodí, lze vidět na mnoha případech kolem, těch rodinných pak zvlášť. Rodinné vztahy patřily vždy do vztahů soukromoprávních a stát by do nich měl zasahovat jen zcela výjimečně. V rodině právo jen málokdy napraví, co pokazili sami rodinní příslušníci. „Co po nás, soudcích, rodiče vlastně chtějí?“ trefně se občas ptá ústavní soudce Tomáš Lichovník. Jde-li o rodinu, bývá rozsudek jen cárem papíru a vztahy, co někdo zničil, kulatým razítkem obnovit nedokáže. Tím spíš za použití nátlaku a dávno poté, co je zavál čas.

Psáno pro Lidové noviny