Jak se dělá štěstí

(z cyklu Jak se co dělá) „Dnes něco lehčího“, řekne si autor, znaven technologickými postupy a pokusy přenést je slovy krásné literatury běžnému, leč náročnému čtenáři. Pak mu jeho krví podlitý zrak s pytli pod očima a víčky pokleslými únavou padne na děti smějící se při hře. Jak naivní, upřímné a šťastné. A najednou má nápad: „Co takhle třeba napsat něco o štěstí? To bude snadné, vždyť děti jsou šťastné na celém světě a každý z nás někdy štěstí potká!“ I chápe se pera či sedne k počítači, na únavu zapomněl a těší se, že věta za větou mu lehce bude přibývat. 

První myšlenku má hned a jednoduše. Štěstí je typické homonymum, tedy slovo mnohoznačné, a než se autor dostane k popisu výrobního procesu, tedy k onomu tajemnému jak, dojde mu, že by si měl nejdřív vyjasnit odpověď na otázku co, když třetí z obvyklých dotazů, tedy proč, neřku-li mnohé další (za co nebo komu ku prospěchu) ponechá tentokrát radši bez odpovědi. Že jako v životě je všechno jinak a úkol zprvu lehký ukáže se časem jako balvan Sisyfův, v tu chvíli ještě netuší.

Leč narazí už na počátku cesty, když zjistí, že jazyk český, tolik opojný a opěvovaný, by měl tentokráte radši jít žebrotou, neboť angličtina onu víceznačnost vystihuje mnohem přestěji: štěstí coby vnější událost (tedy „míti štěstí“) zove slovem luck, zatímco duševní stav („býti šťastným“) překládá jako happiness. Těžce povzdychne si autor, jazykové slovníky pro jistotu rychle odkládaje.

Fatalista autorovi radí přes rameno: „K čemu hledáš rozlišení? Když Štěstěna přijde, člověk šťastný je,“ zatímco Škarohlíd, sedě sklíčen v rohu, dodá vlastní představu: že obličej se mu rozzáří a zaťaté svaly změknou, jakmile se zbaví nepřítele, nebo jen co vyjdou jeho plány, až získá krásnou ženu a smůla se jeho domu z dálky vyhne. „Všechno je jinak,“ dí materialista a požitkář v přesvědčení, že bude šťastný, vyhraje-li v sázce stovky milionů či zdědí velký dům, bude mít plný stůl a sklep a všechna přání si pak bude moci splnit do libosti. „Já to vidím jinak,“ řekne žena. „Mně by ke štěstí stačilo, kdybych byla mladší a dokázala zhubnout deset kilo. Pak by mě totiž možná miloval.“

„Jak bláhové“, pomyslí si filozof a po Aristotelovi zopakuje, že štěstí je završením spokojeného života a svést k sobě je lze prací pro obecné blaho. „Štěstí je iluze,“ z hrobu volá Schopenhauer a našinec se šklebí a říká si, že ke štěstí nám chybí lepší vláda, jisté povolání, čisté záchody a hlavně moře. „Vzdej to,“ říká kdosi. „Štěstí už totiž všechno bylo.“

„Hloupost,“ řekne si autor a sáhne k moudrým knihám. Čte, porovnává a nestačí se divit. Zjišťuje totiž, že všechny předměty každodenní spotřeby (potraviny, ošacení, palivo a přístřeší) během posledních dvaceti tisíc let stejně jako za poslední dvě staletí zlevnily, žijeme déle a pohodlněji, jsme zdravější a životní prostředí je čistší. „Hloupí našeptávači a neuspokojitelní kritikové,“ odplivne si bokem, když vidí, že objektivně nikdy lépe nebylo. Vždyť i osobní automobily dnes při plné jízdě vypouštějí méně škodlivin, než kolik z nich v roce 1970 vytékalo při pouhém parkování.[1]

Autor si zoufá, neboť vidí, jak těžké je už jen štěstí definovat, a pozdě žehrá na úkol, který sám sobě tak lehkomyslně zadal. Najednou ho napadá tolik otázek a žádné odpovědi. Takový pokrok máme, sondy do cizích světů vysíláme, nanotechnologie používáme, zvířata klonovat dokážeme, a přesto na jednoduché otázky odpovědět neumíme. Proč někdo kráčí lehce životem, vílou Štěstěnou jakoby doprovázen, a na jiného sedá Neštěstí a Smůla, jen co ráno vstane? Čím si to oba způsobili, jak moc či málo se o své předurčení zasloužili, a jak se zbavit nevítaných náhod a špatných osudů?

Autor neví, jen tuší, že štěstí s penězi a hmotným zajištěním příliš nesouvisí, neboť jinak by bylo v Hollywoodu, mezi vrcholovými fotbalisty, na hradech a ve vysokých funkcích více štěstí nežli v podhradí a zemích bez mobilů, televizních antén a internetového připojení.

„Spásný internet!“ vzkřikne autor, když si přečte poslední dvě slova, zasedne k počítači, klikne a webové stránky mu nabídnou štěstí jako hrubý národní produkt, jehož nejbohatšími majiteli jsou Kostarika, Vietnam a Belize. Tedy opět slepá cesta. Sklopí hlavu.

„Kdy jsem byl já sám naposledy šťastný?“ pomyslí si autor a pochopí, že přemýšlení o štěstí onen pocit sám od sebe nenavodí. Pak dostane nápad – vždyť od čeho jsou přátelé, a položí těm, kteří to ve vztahu k němu na fejsbuku tvrdí, následující dotaz „Co vás činí šťastným?“ Nalije si sklenku, zapálí doutníček, nohy hodí přes klávesnici a čeká. A za pár minut začnou chodit odpovědi: „Houpat na klíně dceru.“ „Prostě žít.“ „Být svobodný.“ „Radostná setkávání.“ „Sex před jídlem a jídlo po sexu.“ „Spánek, rodina a kamarádi.“ „Malé drobnosti, jimž ostatní nevěnují zbla pozornosti.“ „Každé ráno, kdy se probudím a vím, že tu jsem, a jsem živý.“ „S přibývajícím věkem nacházím štěstí v maličkostech - v psovi, který klidně spí mi na klíně, v krásné krajině, v muži, který vedle mne spí, v posezení na chalupě. V přátelích a rodině, kterou mám.“ „Dětské objetí.“ „Štěstí je nemít přehnaná očekávání, neboť nic není víc frustrující, než naděje neustále zklamávané.“ „Je to jen stav mysli.“

Autor stále nemá nit, které by se chytil, žádná Ariadna mu není nablízku. Už ví, že život je složen z vlnění s amplitudami zármutku a štěstí, v nichž velikost vln je individuální a úroveň normálního stavu, extáze i krize jsou součástí základního výrobního nastavení organismu.

Každý má právo brát se o vlastní štěstí, čte autor z úvodu nového občanského zákoníku a dochází mu, že kolik lidí, tolik patrně bude podob štěstí. A najednou je mu všechno jasnější. Co člověka činí šťastným, má v ruce, v duši, v hlavě i v konání jen on sám. Žádné dobré víly pak už není zapotřebí. Jak jednoduché a jak složité. Štěstí není v penězích či slávě, ani v dětech, ve věcech, schopnostech, úspěchu či funcích. Je jen v nás.

Psáno pro Plzeňský literární život

[1] Ridley, Matt, Racionální optimista, Argo/Dokořán 2013, str. 26