Jak se dělá právo

(Z cyklu Jak se co dělá - psáno pro Plzeňský literární život) Člověk obyčejný, to jest právem nedotčený, by na podobnou otázku nejspíš odvětil, že nepotřebuje znát odpovědi, neboť některé věci jsou i laikům jasně průzračné jako příslovečná Grossova studánka. V naivní víře, že svět funguje, jak má, totiž člověk obyčejný předpokládá, že právo je věc odborná a důležitá, a jako k takové k ní tvůrci - tedy legislativci – vždy a za všech okolností přistupují.

Laik proto předpokládá, že se legislativci rodí v teplé líhni plné paragrafů, vystlané spravedlností a pravidelně zásobované zvyky, tradicemi a morálkou. Pro případ, že podobná zařízení neexistují, pak určitě věří, že někde v závětří stát zřídil speciální školu, do níž pozorně vybírá nejlepší právníky, znalé nejčistšího jazyka, vybavené kladnými charakterovými vlastnostmi a ocelovým pozadím, milující jazyk český coby stavební materiál práva, mající mozky plné encyklopedických vědomostí z právní historie a jurisprudence, schopné srovnávacích analýz systémů práva v zemích přespolních i vzdálených a filozoficky a civilizačně blízkých i dalekých. V takových školách pak že stát zalévá a kultivuje nejlepší právnické mozky, aby z nich po jejich mnohaletém dozrání na sklonku životu učinil slovutné legislativce, kterým svěří tvorbu nových právních předpisů, novel, vyhlášek a nařízení. Člověk obyčejný rád věří, že tito odborníci, nošeni státem na rukou pro svůj široký přehled a povědomost o dopadu výsledků své činnosti, spletité pavučině vzájemných příčin a důsledků a složitosti práva i společenského života v potu tváře, leč v dostatečně dlouhém čase nejprve teoreticky v mnohých diskusích formulují premisy a teprve po drahném rozjímání, srovnávání a vyhodnocování předloží návrh zákona, který vybroušen do drahokamu stane se ozdobou právního řádu, tak dokonalý, aby nemusel po mnoho dalších let doznat ani minimálních změn.

Leč šedivá je teorie a lidská přání, a ten, kdo miluje klobásy, by možná radši neměl vědět, jak se skutečně připravují. Právo dnes vzniká dvěma způsoby – a v obou za něj mohou lidé, které stát z našich daní platí za činnost zvanou legislativa. První skupina jsou legislativci na ministerstvech. Protože dosud neplatí zákon o státní službě, jsou tyto objekty plné mladíků a slečen sotva plnoletých, neb stát mnoho neplatí a starší a zkušenější už byli dříve vyštváni o dům dál. Průměrná životnost ministra je osmnáct měsíců, čímž se vysvětluje, proč ani plány legislativních prací nebývají delší. Ministři jsou obvykle členy stran, proto primárně touží být opět zvoleni, a tak zoufale nepotřebují desetiletí tvůrčího vylaďování, ale splněné úkoly nejlépe hned a ještě lépe včera. Běžné ministrovo zadání tedy zní: „Volič si žádá zákon, podle kterého má každý právo na štěstí. Jde o základní právo občana, proto je potřeba přijmout ho co nejdřív. Ať ho tedy mám do týdne na stole.“ A tak onen dorost, který včera opustil právnickou fakultu, bez hlubších znalostí či přemýšlení, ba ještě hůře bez výčitek svědomí, neb nevěda, co činí, a bez pokory sedne a cosi napíše, aby byl ministr uspokojen. Další týden návrh schválí vláda a příští měsíc parlament, aby politik mohl zákon vyhlásit ještě před volbami coby splněný bod volebního programu.

Že štěstí nejde zajistit? Že náklady na provedení zákona překročí výši státního rozpočtu, zákon je v rozporu s ústavou a vyloučí nás za něj z Evropské unie? Jak malicherné, jak přízemní, jak hnidopišské. Legislativní rada vlády je jen poradní orgán, a tak jsou její námitky smeteny ze stolu i z povrchu země až někam do právnického propadliště a pekla dějin. A tak včera zákon nebyl a dnes platí a my jedeme dál močálem černým kolem bílých skal.

Druhá skupina šťastných a právními vědomostmi nedotčených legislativců sedí v parlamentu a na rozdíl od výše zmíněných juristických pulců není právem políbena ani trochu a plzeňskou právnickou fakultu většinou nespatřila ani z tramvaje, protože právníci se na kandidátky do sněmovny či senátu – na rozdíl od lékařů - téměř nedostávají. A jak že to přijde, že právo tvoří a zákony a novely připravují? Třeba takto: k poslanci do kanceláře dorazí rozhořčený volič, stěžující si, že mu štěstí souseda způsobilo škodu a že čerstvě přijatý zákon je nedokonalý, neb by měl pamatovat na daň ze štěstí a náhradu škody těm, kteří jsou nešťastní. „Báječný nápad,“ řekne si poslanec, který v tom pololetí ještě nevystoupil ze své poslanecké lavice, a učiní z onoho bodu hlavní téma dne. V poledne ho oslavuje volič, večer ho pozvou do televize, zítra s ním natočí rozhovor, pozítří je na titulních stránkách a další den už je třeba, aby návrh ležel na stole, honem rychle, dokud je téma žhavé. Někdo těch pár vět přece vždycky napíše, a příští týden se o něm může hlasovat. V oslavné diskusi zapadnou hlasy těch, kteří coby zlotřilí skřítci upozorňují na neslučitelnost s právním řádem, na spory, které novela přinese, i terminologii, jež právní řád nepoužívá nebo jí označuje jiné nároky, subjekty, procesy či práva.

Ať žije právní kutilství a touha zavděčit se voliči. Ať žije kreativní činnost těch, kteří bez informací netuší, že škody natropené v legislativě nelze jen tak jednoduše odčinit. Nechť v klidném spánku žijí blahoslavení a lidé s nedostatkem informací. Jediné puštěné oko v pletené síti způsobí, že pevnost celku je povážlivě ohrožena. A ironií osudu pak je situace, v níž se některý z mladých či nezkušených legislativců, ovšemže zcela výjimečně, však přesto setká ještě před přijetím nového zákona s praktiky, kteří jej budou aplikovat a podle něho žít či v praxi právo rozhodovat. Přečasto pak z úst oněch praktiků zazní otázka: „A jak se bude podle vašeho návrh řešit situace ta a ta?“ Následuje chvíle trapného ticha, v němž namísto přiznání, že tvůrce novely ve skutečnosti neumí dát žádnou odpověď, reaguje vlastní udivenou otázkou? „A vy chcete říct, že situace ta a ta může skutečně v praxi někdy nastat?“